Takovej je život...

26. ledna 2008 v 15:35 | já |  povídky, příběhy aj...
Asi 16letá dívka leží v posteli a pozoruje mouchu lezoucí po jednom z mnoha plakátů na zdi. Blonďaté vlasy jí padají přes obličej, takže na první pohled nelze poznat, že se děvčeti kutálí po tváři slzy.
Nikdy bych nevěřila, jak blízko pravdě může být můj domácí úkol na sloh. Byla jsem ráda, že nemusím takový problém řešit… A ani ne týden na to zjistím, jak snadné je udělat stejnou chybu. Jsem těhotná a stejně jako Alena z mého příběhu netuším, co bych v tuto chvíli měla dělat. Já ani nechápu, jak se to mohlo přihodit. Nespala jsem s ním, ale… SAKRA!
Kdyby nebyla moje gynekoložka taková nemožná kráva, tak nad tímhle už nemusím přemýšlet. Hned den po ,,tom" jsem za ní šla se svým problémem a ona se na mě jen podívala a prohlásila ,,Tak snad těhotná nejsi…" A jsem! Chtěla jsem, aby mi předepsala ,,tabletku po", ale ne….prý mám doufat. Děkuju pěkne. Modlila jsem se, prosila…nic…!
Zatím to ještě nikdo neví, ale dlouho to tajit nemůžu. Měla bych to říct alespoň rodičům. Třeba mi pomůžou…. Pche! Jak by mi oni mohli pomoci?! Pošlou mě na potrat. Na chirurgický zákrok, který odsuzuji a nikdy bych na něj nepřistoupila. Své dítě donosím! Možná je zatím jen shluk buněk, ale živý shluk! Ale říct jim to musím! Dostanu facku, seřvou mě, odsoudí mě a třeba mě dokonce vyhodí z domu, ale dříve či později se to stejně doví.
Nedokážu si představit, jak tohle zvládnu. Ještě nedávno byl můj největší problém, jestli půjdu do kina, nebo se budu učit na test. Nejsem zodpovědný člověk a ani on ne. Jsem příliš mladá… Mám ještě jednu variantu…adopce… . Nejsnadnější řešení, což by v tomto případě byl ten potrat, nemusí být vždy nejlepším východiskem. A ta adopce… Proč vlastně ne? Dospělí lidé toužící po miminku se určitě dokážou o moje dítě postarat. Ano…adopce… .
Slyším v zámku rachotit klíč…to bude mamka. Jdu na to…
.
Cože?! Jsi úplně blbá! Jak si jen mohla dopustit, aby se tohle stalo?!
Mami…
Neříkej mi mami! Tou už nejsem!
Vždyť jsem tvoje dcera!
Nemám dceru. A teď prosím odejděte z mého domu.
Nemůžeš mě přece vyhodit na ulici! Jsi moje matka a máš za mě odpovědnost.
Vypadni!!!
.
Už to jsou tři roky, co mě rodiče vyhodili. Jediné štěstí, že se on zachoval jako férovej chlap a vzal mě k sobě (o adopci nechtěl ani slyšet!). Sice se občas rád napije, ale kdo ne. Ujelo mu to zatím jen párkrát a když je střízlivej, tak na mě ani moc nekřičí. Dokonce mě někdy pustí na hodinku ven s holkama! A malou má moc rád, uhodil jí jen jednou, ale to si to skutečně zasloužila! Ručkou mu shodila láhev na zem! Mě by za to zamkl do sklepa.. Vlastně jsem dopadla celkem dobře. Nic neumím, jsem ošklivá, tlustá, nudná… Jsem mu moc vděčná. Nikdo jinej by mě nechtěl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 machina machina | Web | 27. ledna 2008 v 15:27 | Reagovat

Páni... tak to se ti povedlo... nemám slov, je to suprově napsaný

2 machina machina | Web | 27. ledna 2008 v 19:47 | Reagovat

Počkej, jako že se ti to stalo??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama