Quo vadis

14. října 2007 v 14:34 | já |  povídky, příběhy aj...
Před měsícem jsem napsala jednu značně amatérskou ,,povídku" a řekla jsem si, že by byla škoda se o ni nepodělit i s vámi. Když nic jinýho, tak se určitě alepsoň ( na můj účet) pobavíte :D.

Pohodlně se uvelebím s kakaem v křesle ve svém novém domově. Je půl deváté, chladný prosinec (ano za týden budou Vánoce) a poprvé tenhle rok sněží. Trochu ponurý večer. Naštěstí za hodinku přijde moje spolubydlící Nikča a vyrazíme do DUPLEXU. Máme se tam sejít celá parta...poprvé po pěti letech...Bude to celkem psycho, no uvidíme, jak se to všechno vyvrbí... Ale teď mám minimálně ještě půl hodiny čas. Tak co s ním? Pohled mi padne na světle modrou krabici s pejskem, která jako by na mě volala ze skříně. Ale...co tam dělá? Já myslela, že jsem o ní přišla při stěhování! Nedá mi to a nedočkavě se vrhnu na krabici. Pomalu snímám víko a už vytahuji jeden poklad za druhým: plyšový koník od mé první dětské lásky, diář z roku 2006, fotka dvou copatých holčiček (já a Janička v 7letech), sušený květ růže (ještě teď se mi při pomyšlení na ty polibky motá hlava), plyšový medvídek z Irska od mé hostitelské rodiny, můj první (nepoužitý) prezervativ, obrázek načmáraný 6letou ručkou, hrací kostky, utrhnutý knoflík, guma z první třídy a konečně můj pět let starý deník . Znovu usedám do křesla, už pomaličku otáčím první stranu a vracím se spátky do svých 16let: ,,Milý deníčku, jsem tak nešťastná...hrozně jsem se pohádala s Verčou..." a obracím další a další stránky . 14. září 2007 , jo na tenhle den si pamatuji. Byla jsem zrovna nemocná a měla prd na práci a jak už to bývá, tak z nudy jsem zase po delší době otevřela deníček...psala jsem o tom, jak to se mnou bude za pět let: Už je to 14dní, co se se mnou rozešel. Doufám, že si někoho najdu...Hrozně mi chybí ty polibky, doteky, dlouhé rozhovory, smsky na dobrou noc... Až budu starší, kolem 21 let, všechno bude jiné. Budu druhým rokem na vysoké škole pedagogické, budu bydlet v pěkném bytečku se svým přítelem, budu mít perfektní brigádu, budu každý víkend u rodičů, budu mít plno kamarádek budu budu budu...". Kdybych tehdy jen věděla... Dneska sedím v malinké garsonce na křesle z bazaru, čekám na svojí jedinou skutečnou přítelkyni, opakuji ročník na vysoké škole technické, s rodiči jsem se při odchodu z domu tak hrozně pohádala, že jsme se už dva roky neviděli a láska? Tak ta je v nedohlednu...Začínám propadat depresím. Naštěstí už slyším rachotit klíč v zámku. Tak jo, je načase vyrazit do klubu. Nikča na mě něco ode dveří huláká, ale já jí neslyším. Konečně ke mně dolehlo něco z toho co říkala. Nemůžu uvěřit vlastním uším. Ne, to není možné, nesmí to být pravda! Vzlykám na celé kolo. Do bytu vstupuje Verča (ano ta Verča z deníčku, se kterou jsem se pohádala a zároveň ta Verča kvůli které jsem v kvintě přestoupila na jinou školu). Znovu mi to opakuje ,,Petr je mrtvý, před 10minutami mi volali jeho rodiče, že ho přejelo auto".. Petr moje dětská láska, Petr na kterého už 9let myslím, Petr.. Najednou jsem se vzpamatovala a ptám se Verči, jak to ví. ,,Víš..my...my...jsme...my jsme spolu už 4 roky chodili ". To už vzlykáme obě. Navzájem se objímáme. Všechno odpuštěno (to kvůli podobné situaci jsme se tehdy před lety rozhádaly...začala jsem chodit s jejím bývalým přítelem, kterého stále milovala). Přes slzy nevidíme jedna na druhou, ale obě si uvědomujeme, že všechno zlé je k něčemu dobré... Možná...možná se to teď zlepší...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama